Nejvýraznější dominantou krajiny kolem Mimoně je tefritová hora Ralsko, jejíž zalesněný kužel se tyčí téměř 400 m nad okolí. Na jeho vrcholu stojí pozůstatky stejnojmenného hradu, který patříval k předním oporám Vartemberků, ovládajících až do 16. století celou oblast.


Tradice, opírající se jednak o románský charakter některých architektonických prvků, jednak o jméno Heřmana z Ralska z rodu Markvarticů, jak nazýval Paprocký a po něm i Palacký  komořího knížete Soběslava II. (1173–1178), považuje Ralsko za jeden z nejstarších severočeských hradů a klade jeho počátky již do 12. století. Není však spolehlivá. Pochybnosti vzbuzuje jak sám přídomek Markvartice Heřmana, který se výslovně v listinách nedochoval, tak skutečnost, že další zmínky o Ralsku pocházejí až z konce 14. století. Je dokonce sporné, zda Ralsko, které získal v r. 1377 jako dědický podíl Jan z Vartemberka, znamenalo hrad nebo jenom poplužní dvůr ležící pod horou. Teprve po r. 1389, kdy tuto oblast získal další Vartemberk, Jan nazývaný z Ralska, lze stále hojnější zprávy vztahovat k hradu.


Také půdorysná sevřenost celého objektu, v němž jednotlivé budovy splývají s lícem hradby nad přístupovou cestou, připomíná způsob stavby obvyklý ve 14. století. Třebaže tedy nelze s jistotou určit dobu vzniku, ze strategicky výhodné polohy snadno poznáme důvody, které vedly k vybudování Ralska. Patřilo do soustavy hradů, jimiž páni s erbem lvice a pak zlatočerným vartemberským štítem kontrolovali na svém území důležitou záhvozdskou cestu ze Žitavy do Čech, počínaje Falkenberkem hned při jejím vstupu na české území, přes Lemberk, Vartemberk, opevněné návrší u Svébořic až po Ralsko a nedalekou Mimoň, kde byla celní stanice. Současně sloužíval hrad jako sídlo tomu z Vartemberků, jemuž připadla při dělení panství okolní krajina údělem. Proto nepřekvapí pevnost hradu, daná 2 m a místy až 5 m silným zdivem i důmyslným využitím terénu.


Do skály vytesaná cesta pod jižními stěnami hradních budov procházela dvěma skalními branami a vedla na parkánovou plošinku na severovýchodním nejširším okraji návrší. Z této strany chránila hrad silná štítová zeď a vstup do předhradí s konírnami umožňovala pouze brána nad příkrým, hradbami ještě opevněným severním svahem, zabezpečená z druhé strany okrouhlou baštou. Nad předhradím se vypínala dvoupatrová věž spojená s palácem horního hradu. Z paláce byl po mostě přístup také do prvního patra samostatně stojící hlavní hranolové věže, která uzavírala areál hradu na jihozápadě.


Držitelé Ralska, páni z Vartemberka, patřili za vlády Přemyslovců i později za Lucemburků k přední české šlechtě a nejednou významně zasahovali od osudů země. Ponecháme-li stranou vypravování Královédvorského rukopisu o tom, jak Beneš Hermanóv, syn údajného zakladatele Ralska, odrazil v r. 1203 u Hrubé Skály vpád Sasů, byl nejzajímavější postavou Jan Chudoba z Vartemberka na Ralsku, v první polovině 15. století majitel Ralska i nedaleké Stráže. Tento mocný magnát, který v době sporů o Dekret kutnohorský (1409) patřil k Husovým přátelům, byl už v říjnu 1415 jedním ze čtrnácti pánů, kteří se v opozici proti protestnímu listu odeslanému zemským sněmem do Kostnice zapsali k jednotě, slibující poslušnost králi, církvi a koncilu. Je proto pochopitelné, že se po pražských bouřích v r. 1419 postavil do Zikmundova protihusitského tábora, třebaže se zpočátku podílel na zabírání církevních statků okolním klášterům. Oporou severočeského katolicky smýšlejícího panstva, Vartemberků, Berků z Dubé, Donínů i Bibrštejnů, byl spolek s lužickými městy, jimž podávali zprávy o pohybech polních vojsk. Tento stav trval až do vpádu husitů na Českolipsko v r. 1426. Tehdy ještě mohl Jan Chudoba hlásit do Zhořelce, že pokus o dobývání Ralska byl odražen, ale o rok později již byly na obou jeho hradech, Ralsku i Stráži, husitské posádky. Jan sám pak hledal záchranu ve spolupráci s husity a jeho poměr k šestiměstí se zkalil, zejména když jeho stejnojmenný syn Jan řečený Ralsko byl v r. 1433 v Žitavě popraven. To dalo podnět k vleklé válce Vartemberků a jejich spojenců s Lužicí.


Po Lipanech se v držení Ralska vystřídali Jan Čapek ze Sán, Kuneš Rozkoš z Dubé a Vilém z Illburka. Až v r. 1457 se objevuje jako majitel Ralska zase další Jan z Vartemberka (†1464), ale to už doba slávy hradu pomalu končí. Naposled se stal cílem nepřátelského útoku, když ho na počátku listopadu 1468 dobylo – podle pověsti lstí – žitavské vojsko.


V posledních desetiletích 15. století se vartemberské panství postupně rozpadalo a rychle se střídající majitelé Ralska dávali zpravidla přednost jiným sídlům, od 16. století přestavovaným na pohodlnější zámky. Opuštěné Ralsko poskytovalo načas útočiště loupeživým rytířům a snad i mincíři z Lužice, který tu razil falešnou minci. Když r. 1505 koupili ralské panství spolu s mimoňským Bibrštejnové, přestali se o hrad zcela starat a ten rychle chátral; r. 1608 už je uváděn jako pustý. Čas a nepříznivé povětrnostní vlivy proměnily někdejší těžko dobytnou pevnost ve zříceninu a lidé, kteří se do rozvalin vydávali hledat bájné poklady, zkáze napomáhali. Zbytky mohutných věží, které se základy zdiva odolaly a přečkaly staletí, jsou zdálky viditelným svědkem slavné minulostí hradu Ralska.