Zámek Mnichovo Hradiště nechal vybudovat na místě pravděpodobně pozdně gotické tvrze vůdce české stavovské a protestantské opozice Václav Budovec z Budova. Ten dal v roce 1606 dosavadní sídlo přestavět na pozdně renesanční zámek, který odpovídal jeho společenskému postavení.Je tedy zřejmé, že vznik renesančního zámku v místech dnešního zámeckého areálu byl až dílem Václava Budovce.


Jasnou vnější stopou jeho existence v dnešní barokní stavbě je pamětní deska z červeného mramoru s aliančními znaky Václava Budovce a jeho manželky Anny z Vartenberka, datovaná 1606. Hloubkový průzkum zámku prokázal existenci zdí a kleneb renesančního zámku nejen v rozsahu západního, ale i západní poloviny jižního, hlavního křídla dnešní zámecké budovy. Je zřejmé, že renesanční stavba byla jednopatrová s obytným podkrovím pro služebnictvo a souvislou řadou štítů nad korunní římsou. Jižní křídlo renesanční budovy sahalo do poloviny dnešního hlavního křídla zámku a jeho silná, východní obvodová zeď je dodnes částečně zachována v přízemí i prvním patře. Na severní, dvorní fasádě mělo toto křídlo zřejmě arkády, jak dokládá mladší zpráva z roku 1676 o zazdění tří „pavláček“ na zámku. Rozbor stavby naznačil, že i dvoukřídlá renesanční budova vznikla ve dvou stavebních etapách, jak dokládá relativně samostatný rozvrh křídel a nepravidelnosti na jejich stylu. Pod západním křídlem jsou zachovány rozsáhlé renesanční sklepy, jejich spodní patro je vylámáno ve skále. V přízemí zámku jsou především v západním křídle zachovány rozsáhlé renesanční klenby a několik velmi kvalitně provedených pozdně renesančních bosovaných portálů. Dvoukřídlá budova vlastního zámku, typu běžného pro menší šlechtická sídla té doby, měla rozsáhlé hospodářské zázemí, tvořené dvorem, vinopalnou a pivovarem se sladovnou „pod zámkem“ i ovocnou zahradou „za mostem“. Po porážce stavovské opozice v roce 1621 byl Budovec popraven a jeho majetek zkonfiskován.


Konfiskovaný zámek i panství získal Albrecht z Valdštejna. Roku 1627 tento majetek postoupil svému bratranci Maxmiliánovi z Valdštejna. Ten mnichovohradišťské panství rozšířil získáním řady okolních panství a statků, a vytvořil tak velké severočeské dominium, které bylo základnou ekonomické síly valdštejnského rodu na další tři století a jehož přirozeným centrem se stalo právě Mnichovo Hradiště. Události třicetileté války a několikeré obsazení severních Čech švédskými vojsky patrně vyloučily větší stavební činnost na zámku v Hradišti až do poloviny 17. století. V této době nebyl zámek zřejmě nijak významněji poškozen, avšak o několik let později zámek vyhořel neopatrností služebnictva. Přesný rozsah požáru není sice znám, ale v přízemí jižního křídla, v místech kuchyně a sousedních prostorů je patrná větší raně barokní oprava, předcházející velkou přestavbu z konce 17. století.


V roce 1675 prodal Karel Ferdinand z Valdštejna panství Mnichovo Hradiště „se zámkem a městem“ svému synovci Arnoštovi Josefovi z Valdštejna, v jehož následnosti se majetek udržel až do poloviny našeho století. Díky tomu můžeme velmi podrobně sledovat další osudy zámecké stavby v pramenech ústřední správy valdštejnských statků.


Od roku 1697 jej pro Arnošta Josefa z Valdštejna radikálně upravoval Marcantonio Canevalle, valdštejnský dvorní stavitel. Využil starší Budovcovy dvoukřídlé stavby, kterou pojal do nového objektu v severní části a doplnil o další patro. Přidáním druhého bočního křídla vzniklo pokročilé půdorysné řešení v podobě písmene U, jehož součástí se staly i volné hospodářské budovy, které dotvořily charakteristickou podobu čestného dvora. Canevalle budoval hospodářská křídla souběžně, v letech 1700-3, také u nich provedl kamenické práce Santin Aichl. V letech 1709-10 byl ukončen vývoj zámeckého areálu doplněním vedlejších objektů - koníren, jízdárny, kočárovny, salla terreny. Vznikl tak mimořádně cenný komplex vrcholně barokní architektury v Čechách.

V držení valdštejnského rodu zůstal zámek do roku 1946 a Mnichovo Hradiště se stalo na dlouhou dobu střediskem celého valdštejnského panství.