Německá umělkyně Katharina Grosse (nar. 1961) maluje monumentální obrazy vyjadřující touhu, které lze chápat jako nádherný akt mileneckého objetí vztaženého k prostoru, stavbě a divákovi.
Pro Národní galerii v Praze připravila Katharina Grosse velkorozměrnou malířskou instalaci, která radikálně předefinovává malbu jakožto performativní a architektonické médium a reaguje přímo na industriální prostor galerie postavené ve funkcionalistickém stylu pozdních dvacátých let. Wunderbild je architektonický, prostorový obraz, který divák zabydluje vlastním tělem a myslí. Barva nabývá na objemu, rovný povrch dostává skulpturální rozměr, obrazová rovina překračuje hranice vizuálního. Imerzivní instalace velkolepého měřítka připomíná středověkou nástěnnou malbu i jeskynní lůno s pravěkými kresbami, postteatrální síň s přetechnizovanou, opojnou atmosférou. Obraz opanovává prostředí; gesto Kathariny Grosse je uměním, které se stává prostorem. „Jsem malířka,“ doznává se umělkyně. „Zajímá mě prostor vytvářený malbou i to, že se může objevit kdekoli, v rámci architektonického prostředí i v běžných situacích každodenního života. Malba, jak ji chápu já, se neomezuje na plátno či stěnu.“ Podle Kathariny Grosse je obraz nespoutaným projevem svobody. Její dílo, vzniklé pro Národní galerii v Praze, je výbuchem malířské velkorysosti. Wunderbild zachycuje gestický okamžik zjevení obrazu a na malbu nahlíží jako na proces vyznačující se mimořádnou houževnatostí a nestálostí, jako na život sám, jako na duševní i tělesnou posedlost.
Mimoto Katharina Grosse vytváří intervenci na pomezí architektury a přirozeného prostředí mimo galerii. V obou případech vzniká autonomní prostor určovaný barvou a formou, postromantická krajina sestávající ze subjektivity a přírody v troskách.
Monumentální instalace Kathariny Grosse lze proto zařadit kamsi mezi americký land art a německý romantismus pozdního devatenáctého století. Její mnohdy velkorozměrné struktury zabírající mezní území interiéru (institucionální prostor) a exteriéru (veřejný prostor) a často integrující přírodní materiály (stromy, kamení, půdu apod.) jsou hybridy, které překračují dělicí čáru mezi přírodou a kulturou. Vytvářejí prostor pro spolužití lidského a nelidského, organického a neorganického, přirozeného a umělého a míří k subjektivní antropologii vhodné pro svět v ekologickém úpadku.
Katharina Grosse se narodila v německém Freiburgu a v současnosti žije v Berlíně. Studovala na Kunstakademie Düsseldorf a Kunstakademie Münster v Německu. Od druhé poloviny devadesátých let 20. století přestala používat štětce a pracuje téměř výhradně s průmyslovými pistolemi, s jejichž pomocí rozprašuje jasné akrylové barvy prakticky po jakémkoli dostupném povrchu. „Používám nejrůznější náčiní,“ vysvětluje své pracovní postupy, „od svých rukou přes prsty po štětečky a rýžáky či kartáče. Ráda se dostávám do přímého kontaktu s povrchem. Stříkací pistole rozprašuje barvu volně, do vzduchu, mimo povrch. Jako nějaký trojrozměrný přístroj napojený na můj mozek. Zaujala mě přesně ve chvíli, kdy jsem začínala s malováním na multidimenzionální povrchy. Do zásobníku stříkací pistole se vejde neuvěřitelné množství barvy a stlačený vzduch prodlužuje dosah a zrychluje pohyby. To znamená, že toho v kratším čase stihnu víc. Je to jako syntetický orgán, který se dokáže dotknout prostoru, pokrýt ho a zkrátit vzdálenosti. Nekonečná linie. Rozpínající se tělo. Dovoluje mi to přistupovat k situacím s nesmírnou silou a pozitivní agresivitou.“
Tvorba Kathariny Grosse se objevuje na mezinárodních skupinových i samostatných výstavách, její díla jsou součástí významných uměleckých projektů a bienále. Mezi její nedávné instalace vytvořené pro konkrétní místa patří Rockaway! pro program „Rockaway“ (2016) v MoMA PS1, Untitled Trumpet pro 56. Biennale di Venezia (2015) a psychylustro v Mural Arts Philadelphia (2014). K jejím významným samostatným výstavám patří Constructions à cru, Palais de Tokyo, Paříž (2005); Atoms Outside Eggs, Serralves, Museu de Arte Contemporânea, Porto (2007); Hello Little Butterfly I Love You What’s Your Name, ARKEN–Museum for Moderne Kunst, Kodaň (2009); Two younger women come in and pull out a table, De Pont Museum of Contemporary Art, Nizozemsko; WUNDERBLOCK, Nasher Sculpture Center, obojí Dallas (2013); yes no why later, Garage Museum of Contemporary Art, Moskva (2015); Museum Frieder Burda, Německo (2016); This Drove My Mother Up the Wall, South London Gallery (2017); Schwartz Carriageworks, Sydney (2018).
Výstavu Kathariny Grosse v Národní galerii v Praze doprovází publikace s kurátorským úvodem Adama Budaka a texty Chantal Mouffe, Élisabeth Lebovici, Ulricha Loocka a Michala Nanorua.
Výstava se koná pod záštitou Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze a s podporou Goethe-Institutu v Praze.
Turistickelisty.cz informovala NG v Praze
Pro Národní galerii v Praze připravila Katharina Grosse velkorozměrnou malířskou instalaci, která radikálně předefinovává malbu jakožto performativní a architektonické médium a reaguje přímo na industriální prostor galerie postavené ve funkcionalistickém stylu pozdních dvacátých let. Wunderbild je architektonický, prostorový obraz, který divák zabydluje vlastním tělem a myslí. Barva nabývá na objemu, rovný povrch dostává skulpturální rozměr, obrazová rovina překračuje hranice vizuálního. Imerzivní instalace velkolepého měřítka připomíná středověkou nástěnnou malbu i jeskynní lůno s pravěkými kresbami, postteatrální síň s přetechnizovanou, opojnou atmosférou. Obraz opanovává prostředí; gesto Kathariny Grosse je uměním, které se stává prostorem. „Jsem malířka,“ doznává se umělkyně. „Zajímá mě prostor vytvářený malbou i to, že se může objevit kdekoli, v rámci architektonického prostředí i v běžných situacích každodenního života. Malba, jak ji chápu já, se neomezuje na plátno či stěnu.“ Podle Kathariny Grosse je obraz nespoutaným projevem svobody. Její dílo, vzniklé pro Národní galerii v Praze, je výbuchem malířské velkorysosti. Wunderbild zachycuje gestický okamžik zjevení obrazu a na malbu nahlíží jako na proces vyznačující se mimořádnou houževnatostí a nestálostí, jako na život sám, jako na duševní i tělesnou posedlost.
Katharina Grosse: Zázračný obraz, 2018
Mimoto Katharina Grosse vytváří intervenci na pomezí architektury a přirozeného prostředí mimo galerii. V obou případech vzniká autonomní prostor určovaný barvou a formou, postromantická krajina sestávající ze subjektivity a přírody v troskách.
Monumentální instalace Kathariny Grosse lze proto zařadit kamsi mezi americký land art a německý romantismus pozdního devatenáctého století. Její mnohdy velkorozměrné struktury zabírající mezní území interiéru (institucionální prostor) a exteriéru (veřejný prostor) a často integrující přírodní materiály (stromy, kamení, půdu apod.) jsou hybridy, které překračují dělicí čáru mezi přírodou a kulturou. Vytvářejí prostor pro spolužití lidského a nelidského, organického a neorganického, přirozeného a umělého a míří k subjektivní antropologii vhodné pro svět v ekologickém úpadku.
Katharina Grosse se narodila v německém Freiburgu a v současnosti žije v Berlíně. Studovala na Kunstakademie Düsseldorf a Kunstakademie Münster v Německu. Od druhé poloviny devadesátých let 20. století přestala používat štětce a pracuje téměř výhradně s průmyslovými pistolemi, s jejichž pomocí rozprašuje jasné akrylové barvy prakticky po jakémkoli dostupném povrchu. „Používám nejrůznější náčiní,“ vysvětluje své pracovní postupy, „od svých rukou přes prsty po štětečky a rýžáky či kartáče. Ráda se dostávám do přímého kontaktu s povrchem. Stříkací pistole rozprašuje barvu volně, do vzduchu, mimo povrch. Jako nějaký trojrozměrný přístroj napojený na můj mozek. Zaujala mě přesně ve chvíli, kdy jsem začínala s malováním na multidimenzionální povrchy. Do zásobníku stříkací pistole se vejde neuvěřitelné množství barvy a stlačený vzduch prodlužuje dosah a zrychluje pohyby. To znamená, že toho v kratším čase stihnu víc. Je to jako syntetický orgán, který se dokáže dotknout prostoru, pokrýt ho a zkrátit vzdálenosti. Nekonečná linie. Rozpínající se tělo. Dovoluje mi to přistupovat k situacím s nesmírnou silou a pozitivní agresivitou.“
Tvorba Kathariny Grosse se objevuje na mezinárodních skupinových i samostatných výstavách, její díla jsou součástí významných uměleckých projektů a bienále. Mezi její nedávné instalace vytvořené pro konkrétní místa patří Rockaway! pro program „Rockaway“ (2016) v MoMA PS1, Untitled Trumpet pro 56. Biennale di Venezia (2015) a psychylustro v Mural Arts Philadelphia (2014). K jejím významným samostatným výstavám patří Constructions à cru, Palais de Tokyo, Paříž (2005); Atoms Outside Eggs, Serralves, Museu de Arte Contemporânea, Porto (2007); Hello Little Butterfly I Love You What’s Your Name, ARKEN–Museum for Moderne Kunst, Kodaň (2009); Two younger women come in and pull out a table, De Pont Museum of Contemporary Art, Nizozemsko; WUNDERBLOCK, Nasher Sculpture Center, obojí Dallas (2013); yes no why later, Garage Museum of Contemporary Art, Moskva (2015); Museum Frieder Burda, Německo (2016); This Drove My Mother Up the Wall, South London Gallery (2017); Schwartz Carriageworks, Sydney (2018).
Výstavu Kathariny Grosse v Národní galerii v Praze doprovází publikace s kurátorským úvodem Adama Budaka a texty Chantal Mouffe, Élisabeth Lebovici, Ulricha Loocka a Michala Nanorua.
Výstava se koná pod záštitou Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze a s podporou Goethe-Institutu v Praze.
Turistickelisty.cz informovala NG v Praze
(lh,turistickelisty.cz,foto NG)
Email
Tisk
