Na Větrníku nad Slupi, v těsné blízkosti kostela sv. Apolináře, v okolí tří nebo čtyř domků asi stejně vysokých, stálo, prohnilým šindelem kryté rozpadající se stavení. Na fotografii z roku 1930 je vidět, že bylo v té době již delší čas opuštěné, jedním trámem v průčelí a uvnitř několika břevny podepřené. Bývalá krčma „Jedová chýše“.
Na dvorku při vstupu do zarostlé zahrady, odkud kdysi býval ze zasklené verandy pěkný výhled na svahy zahrad, táhnoucích se na Slupi, byl veliký nápis, že vstup je z bezpečnostních důvodů zakázán. Stav přízemní budovy Jedové chýše i jejího okolí, ať jím je sklep, nádvorní přístavek, nebo zbytky verandy a kuželníku na zahrádce byl již katastrofální. Tak skončila proslavená, údajně nejstarší pražská krčma.
Vzhled Jedové chýše, krčící se přímo vedle kostela sv. Apolináře a bývalého hřbitova okolo tohoto kostela, postaveného Karlem IV., nebyl nikdy pěkný, spíš přímo odpuzoval. Jedová chýše skutečně byla jen chýši nebo chatrčí, kde byla stará krčma, jak ani jinak v místnosti celkem nevelké, s nízkým stropem a kulatým černým sloupem podepřené, být nemohlo, protože pro lepší hostinec nestačila.
Kupodivu však právě tato nevlídná krčma, jiný název toho doupěte byl by příliš lichotivým, se kdysi těšila veliké popularitě! Snad to bylo tím, že byla opředena romantickými a asi pramálo pravdivými pověstmi, jako že prý sem chodíval sám král Václav se svými psy a ve společnosti kata, nebo doktor Faust a také prý císař Rudolf sem chodil.
Daleko pravděpodobnější než pověsti o těchto návštěvnících bude text spisovatele Aloise Jiráska, že zde byla jakási končina, které se každý bál, protože se tu skrývalo „Šibalstvo“, jemuž zahrady a křoví, jakož i všelijaké úkryty v okolí vykřičené krčmy přišly vhod.
Nový ráz dostala Jedová chýše, když v její bezprostřední blízkosti byla postavena Hlávkou v letech 1868 a 1869 monumentální stavba pražské porodnice, známého „červeného domu“. Medikové, kteří tam pracovali, měli v Jedové chýši svou hospůdku a právě tak zapadaly sem ošetřovatelky i návštěvnice porodních kursů, podomní porodní asistentky. Tančívalo se tu na pramalé prostoře kolem sloupu. Čeští medikové sem však dlouho nechodili. Z Jedové chýše se stala na delší dobu německá hospoda. Počátkem roku 1899, kdy za studentských bouři, vzniklých tím, že Karel Bieberle, 28lelý německý technik, zastřelil na Vinohradech v Komenského ulici 21letého českého studenta Františka Linharta z Lhoty u České Třebové, byla vytlučena v Jedové chýši, kam davem pronásledovaní Němci utekli, okna.
Od té doby, snad vlivem zákazu návštěv této krčmy studentům, nebo že vůbec přestalo navštěvování hospod podřadného rázu akademickou mládeží, se Jedová chýše vracela rychle ke svému starému vzhledu, a stávala se opět krčmou a nočním lokálem, vyhledávaným zkrachovanými existencemi, pijáky a pochybnými individui. Pak již stavení, kryté zpuchřelým šindelem rychle chátralo a nebylo ani opravováno vzhledem k tomu, že bylo každému jasné, že definitivní konec se blíží.
Jedová chýše, jejíž název byl asi spojen s nějakou travičskou pověstí, zmizela. Pověsti a legendy však zůstaly a k nim patří i naše fotografie z posledních dnů této snad nejstarší pražské krčmy.
Na dvorku při vstupu do zarostlé zahrady, odkud kdysi býval ze zasklené verandy pěkný výhled na svahy zahrad, táhnoucích se na Slupi, byl veliký nápis, že vstup je z bezpečnostních důvodů zakázán. Stav přízemní budovy Jedové chýše i jejího okolí, ať jím je sklep, nádvorní přístavek, nebo zbytky verandy a kuželníku na zahrádce byl již katastrofální. Tak skončila proslavená, údajně nejstarší pražská krčma.
Vzhled Jedové chýše, krčící se přímo vedle kostela sv. Apolináře a bývalého hřbitova okolo tohoto kostela, postaveného Karlem IV., nebyl nikdy pěkný, spíš přímo odpuzoval. Jedová chýše skutečně byla jen chýši nebo chatrčí, kde byla stará krčma, jak ani jinak v místnosti celkem nevelké, s nízkým stropem a kulatým černým sloupem podepřené, být nemohlo, protože pro lepší hostinec nestačila.
Kupodivu však právě tato nevlídná krčma, jiný název toho doupěte byl by příliš lichotivým, se kdysi těšila veliké popularitě! Snad to bylo tím, že byla opředena romantickými a asi pramálo pravdivými pověstmi, jako že prý sem chodíval sám král Václav se svými psy a ve společnosti kata, nebo doktor Faust a také prý císař Rudolf sem chodil.
Daleko pravděpodobnější než pověsti o těchto návštěvnících bude text spisovatele Aloise Jiráska, že zde byla jakási končina, které se každý bál, protože se tu skrývalo „Šibalstvo“, jemuž zahrady a křoví, jakož i všelijaké úkryty v okolí vykřičené krčmy přišly vhod.
Nový ráz dostala Jedová chýše, když v její bezprostřední blízkosti byla postavena Hlávkou v letech 1868 a 1869 monumentální stavba pražské porodnice, známého „červeného domu“. Medikové, kteří tam pracovali, měli v Jedové chýši svou hospůdku a právě tak zapadaly sem ošetřovatelky i návštěvnice porodních kursů, podomní porodní asistentky. Tančívalo se tu na pramalé prostoře kolem sloupu. Čeští medikové sem však dlouho nechodili. Z Jedové chýše se stala na delší dobu německá hospoda. Počátkem roku 1899, kdy za studentských bouři, vzniklých tím, že Karel Bieberle, 28lelý německý technik, zastřelil na Vinohradech v Komenského ulici 21letého českého studenta Františka Linharta z Lhoty u České Třebové, byla vytlučena v Jedové chýši, kam davem pronásledovaní Němci utekli, okna.
Od té doby, snad vlivem zákazu návštěv této krčmy studentům, nebo že vůbec přestalo navštěvování hospod podřadného rázu akademickou mládeží, se Jedová chýše vracela rychle ke svému starému vzhledu, a stávala se opět krčmou a nočním lokálem, vyhledávaným zkrachovanými existencemi, pijáky a pochybnými individui. Pak již stavení, kryté zpuchřelým šindelem rychle chátralo a nebylo ani opravováno vzhledem k tomu, že bylo každému jasné, že definitivní konec se blíží.
Jedová chýše, jejíž název byl asi spojen s nějakou travičskou pověstí, zmizela. Pověsti a legendy však zůstaly a k nim patří i naše fotografie z posledních dnů této snad nejstarší pražské krčmy.
(kp,sportovnilisty.cz,foto:arch.)
Email
Tisk
